Touha vyhrát
Oblíbená Bezručova etapa byla rozhodnuta už těsně za Ostravou na silnici R56. V pohodě jsme si v družné debatě vybublávali cestu do hor z Ryszákem za volantem, když jsme před sebou spatřili vůz našich úhlavních kamárádíčků VZS. A jak už je to tak nějak hluboko zakořeněno v našich Kobřích srdcích, rozhodli jsme je předjet. Samozřejmě, že stejně jako ve všech sportech to nebyl problém. Při předjíždění jsem se ohlédl po jejich tvářích a byl jsem zděšen. Místo odhodlání a touhy vyhrát, jsem v jejích obličejích četl jen odevzdanost, lhostejnost a poraženeckou náladu. Myslel jsem, že alespoň přidají plyn v autě, když v kopci jim to nejde, ale čekal jsem marně. Ale spolkněme tu hořkou slinu a pryč už od nich.....Náš sympatický tým měl opět hojné zastoupení a touhu bít se do posledního dechu. Ve hře byli opět i nějaká šampíška. Všichni bychom se ale mohli učit od časované bomby ml. Václava, který byl tak namotivovaný, že přestával rozeznávat, kdo je z jeho týmu a kdo je soupeř. Hned po startu nejprve zpomalil několikanásobného vítěze Horáka, když mu sundal botu a o pár metrů dále poslal obrovskou větev přímo do oka Tamaře.(viz. foto) Zatímco Horák vyhrál stejně, Tamara byla bohužel natolik psychicky poznamenaná nepochopitelným činem ml.Václava, že kopec jen vyfidlala a podporovala aspoň Mara. Ten s vidinou šampíška dotíral na mě. Dokonce mě tak vyhecoval, že jsem předběhl ještě pár lidí, na které bych se jinak ... nepředběhl.(dva byli VZS) Nesleduju tak pečlivě výsledky, abych to řekl přesně, ale bodovou nadílku uštědřenou tentokrát VZS, si jen tak za klobouk nestrčí, myslím, že byla rekordní. Jedině tak za nějaké obrovské mexické sombréro velikosti rondelu na Lenince(Hlavní třídě). I když karty jsou už dávno rozdány a naše výhra nikoho nepřekvapí, byla to poprava v přímém přenosssssssssssssssssu. Navíc ty jejich mrtvé oči bez touhy vyhrát, mě budou strašit ještě dlouho..................................................